Vždy mě zajímala oblast osobního rozvoje.
Četl jsem duchovní a rozvojové knihy, cvičil jógu. Snažil jsem se být dobrý manžel a otec a budoval jsem kariéru. Překračování limitů mi bylo vlastní. Tak jsem to dělal 30 let s vírou, že už jsem blízko uznání a štěstí. Nemůžu říct, že bych si žil špatně. Ba naopak. Ostatní by mi mohli mnohé závidět. Mám úžasnou ženu, tři skvělé dospělé kluky, dům bez hypotéky,.. Zdravotně jsem na tom také velmi dobře. Něco mi ale stále chybělo.​

Uvědomil jsem si, že štěstí není to samé co radost a naplnění.
Štěstí přichází zvenku, ale radost, tu musíme nalézt uvnitř sebe. No a jak se to dělá? Tak, že se místo neustálého honění se za štěstím, potěšením a uznáním, začnete ptát. Ptát se sami sebe. Dávat si ty nejzákladnější otázky a poctivě a upřímně si na ně odpovídat. Jako třeba: Proč jsem tady? Jaký dar mi byl dán do vínku? Jak mohu přispět ostatním? Co mě doopravdy baví? Kdy se cítím ve flow a zapomínám na čas? O čem mě baví diskutovat s ostatními? ...​

Co mě opravdu překvapilo, bylo to, že jsem si na tyto otázky nedokázal odpovědět. Vůbec jsem nevěděl, čeho se chytit. Pro samé honění se za štěstím jsem někde ztratil po cestě sám sebe.
A bylo to asi tak dávno, že jsem si nebyl jistý, jestli jsem někdy se sebou v opravdovém spojení vůbec byl.​

V dětství jsem se snažil plnit přání svých rodičů a v dospělosti se k tomu přidali další lidé. A já se je snažil nezklamat. Poctivě jsem se učil a zodpovědně pracoval. Často jsem měl ze sebe dobrý pocit. Ten ale nikdy moc dlouho nevydržel. Zjistil jsem, že jsem vždy žil život pro někoho jiného. Byl jsem součástí něčí agendy.

​A pak přišla ta klíčová otázka od mé ženy. Nechtěl bys dělat kouče? Nikdy by mě něco takového nenapadlo, ale protože jsem neustále otevřený novým výzvám a příležitostem, začal jsem se o to víc zajímat. Nakonec jsem se přihlásil do školy Elitních koučů Vládi Ekarta a to mi převrátilo život vzhůru nohama. ​

Najednou jsem to začal vidět. Nejdříve u sebe a pak všude kolem mě. Toho zbytečného neštěstí a frustrací, limitujících přesvědčení, nefunkčních vzorců chování, nenaplněných potřeb. A všechno to začalo dávat perfektní smysl. Můj život se postupně začal měnit a já začal zažívat neuvěřitelný pocit naplnění. Naplnění ze svého růstu i růstu ostatních kolem sebe. ​

Každý máme zkušenosti a cit pro něco jiného a mě naprosto nadchla práce s partnerskými vztahy a jejími zákonitostmi. Myslím, že toto téma je jedna z největších výzev dnešní doby, protože kvalita našich partnerských vztahů se propisuje do všech oblastí našeho života. ​

Dává mi velký smysl tyto znalosti a zkušenosti předávat dál.